CELOSTNÍ VYŠETŘENÍ, ČÁST 2: VYŠETŘENÍ TĚLA
Tělesné vyšetření následuje po úvodním dotazování na hlavní zdravotní problémy, na předchorobí včetně subjektivního pocitového zpracování potíží v rámci toho, jak je nebo jak byl pacient schopen naslouchat tělu i duši. Článek je rozdělen na "klasický" postup vyšetření – pohled, pohmat, poklep, poslech. Celostní – či celkové – vyšetření by mělo probíhat za současné přítomnosti pacienta na lůžku za čtení lékařských zpráv ležících vedle na stole. A taky na znalosti předchorobí a duševního stavu pacienta. Vyšetření by mělo být provázeno/doplněno i alternativními metodami, které léčící osoba případně ovládá. Nyní k vyšetření těla.
Vyšetření pohledem. To začíná již vstupem pacienta do místnosti. Je to např. držení těla, způsob ohnutí zad a typ chůze, bledost či zarudnutí kůže obličeje, hlavy a krku. Když to oblečení dovolí, lze usuzovat nejen na případnou nadváhu, ale i na rozložení tuku typu "jablko" nebo "hruška". Viditelná hrudní kyfóza svědčí pro bolesti zad postihující většinou. Chůze prozradí nejen jasné kulhání, ale postřehnout lze i jemné napadání na jednu nohu apod. Dále je na první pohled zřejmá případná výrazná bledost kůže, která však zdravotní poruchu signalizovat nemusí, přičemž třeba začervenalý obličej (a evtl. i červené uši) mluví pro vyšší krevní tlak. Jakkoli to zní zvláštně, tak jsem vypozoroval, že lidé s bledýma ušima jsou celkově zdravější a dožívají se v relativním zdraví vysokého věku. Pokud trpí chronickými chorobami, ty pak dobře reagují na léky a zůstávají dlouhodobě stabilizované.
Na krku lze spatřit sklon ke zvětšené štítné žláze, cvičeným okem i v náznaku. Jedince s tímto příznakem lze s předstihem poslat na preventivní odběr s případnou včasnou léčbou. Osobně se dále snažím o alternativní diagnostiku z ruky, nehtů, jazyka a oka. Třeba z očního bělma lze (i bez lupy) usoudit na několik zdravotních potíží, ať již projevených či zatím skrytých. Na svlečeném pacientově těle pak pečlivě vizuálně sleduji vše, co doporučuje standardní medicína (SM) a všímám si i nejmenších stranových nesouměrností. Na obličeji je to náznak rozdílnosti rýh kolem úst a nosu nebo náznak otoku jedné tváře apod., které mohou svědčit pro počátek chronického (závažného) onemocnění. Dále je to třeba i jen drobný rozdíl "velikosti" kolenních kloubů, čéšek a podkolenních jamek. Postřehnout lze i nepatrný rozdíl objemu lýtek. Konkrétně tyto detaily umožní rozpoznat tendenci k (budoucím) tromboflebitidám či k Bakerově cystě. Jednou z opomíjených, ale významných nesouměrností, je "kratší noha", a to i u lidí pravidelně navštěvujících ortopéda kvůli bolestem kyčlí a zad. Otoskopem se dívám do uší. To, co tam občas shledávám, bývá překvapením pro pacienta a posléze i jeho ušaře. Opomíjený podrobný pohled na nehty nohou a meziprstní štěrbiny odhalí přehlédnuté počínající (a někdy i dlouho) existující kvasinkové onemocnění svědčící pro možný a zatím nediagnostikovaný diabetes.
Vyšetření pohmatem. Co tady dělám trochu jinak a navíc? U lidí s bolestmi hlavy pátrám dostatečným tlakem prstu po citlivých místech ve spánkové krajině. Říkám jim "migrénové body". Pokud se najdou, a především pokud je jejich citlivost znatelně stranově odlišná, tendence k migréně je jistá. Dále tu jsou výstupy trojklanného nervu (trigeminu) nad očima, na tvářích a na dolní čelisti. Ze strany standardní medicíny se většinou vyšetřují nikoli tlakem, ale – jak hlásí pacienti – v podstatě jen dotekem, takže fakticky zůstanou nevyšetřeny. Je však třeba je hledat a přiměřeně na ně přitlačit, aby pacient zareagoval a mohl udat citlivost nebo případnou pohmatovou nesouměrnost. Ta pak svědčí pro chronický zánět čelních či obličejových dutin, který může být i po léta nepoznaným ložiskem infekce. Chronické rezistentní sinusitidy bývají mj. občas důsledkem zánětlivých zubních kořenových váčků zubů horní čelisti. Řešit to má pacientův krčař a zubař. Standardní medicína nezřídka zapomíná na vyšetření lymfatických uzlin, a to i tam, kde se potíže nacházejí v "uzlinových oblastech". Podle pacientů je jen málo lékařů, kteří spontánně důkladně prohmátnou jak uzliny šíjové, tak i podpažní a tříselné. Právě v případě lymfatických uzlin je jakákoli nalezená stranová asymetrie zvláště významná, zejména je-li provázená nesouměrnou pohmatovou citlivostí. Co se běžně skoro vůbec neprohmatává, jsou kloubní spojení žeber a hrudní kosti. Pokud pod tlakem prstu bolí, jedná se o přehlížený Tietzeho syndrom nebo nerozpoznanou a neléčenou kostochondritidu. Léčbou jsou tyto stavy částečně ovlivnitelné, tedy pokud se o nich ví. Zlepší se i potíže s páteří.
Dostatečně silný tlak prstu na velký chocholík kosti stehenní může být také bolestivý. Při znatelné stranové asymetrii je zřejmý sklon k artróze. Přiměřeně silným tlakem prstu na obratlové trny krční páteře se zase může lokalizovat (velmi) citlivý a tudíž nějakým procesem drážděný obratel, který občas bývá vlastní příčinou bolestí hlavy a migrén. Takový obratel nezřídka přispívá k tinnitu a ke zvýšenému krevnímu tlaku, což potvrzuje i standardní medicína. Takříkajíc "celotělovým pátráním" po bodech citlivých na tlak (tender points) lze odhalit fibromyalgii. Standardní medicína ji jako diagnózu sice uznává, ale jako takovou ji léčí tak trochu "váhavě". O ovlivnitelnosti fibromyalgie se dá diskutovat, ale nejdřív se o tomto únavovém a bolestivém syndromu musí vědět. Bod, z něhož po zatlačení bolest "vystřelí" do vzdálené části těla, je spouštěčem, tzv. trigger pointem. Jeho ošetřením akupunkturou či znecitlivěním lokálním anestetikem se dá udělat malý terapeutický zázrak. Pacienti uvádějí, že standardní lékaři při provádění pohmatového vyšetření se těla spíše jen dotýkají, což se týká i příliš slabého přítlaku ruky při vyšetření břicha. Tím se však výtěžnost metody zásadně snižuje. Tlak proto musí být vždy přiměřený. Nemá být ani mučením, ani šimráním.
Vyšetření poklepem. Tento typ vyšetření – i přes jeho uvedení v oficiálních učebnicích – standardní medicína opomíjí snad nejvíc. Jak by to mělo být. Poklep čela a vlasové části hlavy by měl být proveden tak, aby jednotlivá klepnutí byla hraničně slyšet. K nejasně citlivému bodu je dobré se poklepem vrátit a citlivosti daného místa srovnat s druhou stranou hlavy. Tak se dá přijít třeba na to, že subjektivně stranově nerozlišované bolesti celé hlavy mají (pravděpodobné) centrum jen na jedné straně, což má pro další diagnosticko-léčebné úvahy zásadní význam. Vplývá-li to z udávaných potíží, je zapotřebí poklepem vyšetřit i čelní a obličejové dutiny. Mělo by se to dělat prsty s krátce ostříhanými a opilovanými nehty, aby špičky prstů mohly na kůži obličeje dopadat kolmo a bez bolesti. Výrazná poklepová citlivost nad dutinami, zejména je-li stranově odlišná, spolehlivě svědčí pro více či méně aktivní zánět dutin. Pokud se přitom najde i pohmatová citlivost výstupů příslušných nervů, pak je přítomnost sinusitidy téměř stoprocentní, a to i přes negativní rentgen nebo nejasné vyjádření ORL lékaře. Ještě k poklepu hlavy. Je-li v lékařských zprávách vůbec zmíněn, prakticky vždy je popsán jako "nebolestivý". Více než polovina (mých) pacientů však řekne, že se lékař jeho hlavy ani nedotkl.
Klepat by se mělo i na trny páteřních obratlů, a protože tady k tomu bříško prstu stačit nemusí, dělám to tedy kloubem ohnutého ukazováku. Předtím pacienta upozorním, že to může nečekaně zabolet, protože zcela bezbolestný poklep bohužel nemá smysl. Tímto způsobem lze nalézt zánětlivě podrážděné obratle, o nichž pacient ani jeho ortopéd či neurolog do té doby nevěděl, poněvadž se na ně neklepalo vůbec nebo jen slabě, nebo se na ně podle některých názorů klepat nemá. Poklep a důkladné prohmátnutí jednotlivých obratlů může přispět k rozhodnutí, co s páteří dál.
Podceňuje se i poklep břicha. Na to klepu i při natažených nohou, i když standardní medicína doporučuje mít nohy pokrčené. Vypozoroval jsem totiž, že při natažených nohách nacházím diagnosticky mnohem víc než při nohách pokrčených, což ovšem dělám také. Klepání špetkou prstů na udané oblasti potíží pomůže rozlišit třeba to, zda se příčina břišních potíží nachází (spíš) ve slepém střevě, ve žlučníku či v pravostranném vaječníku apod. Poklepem se k překvapení mému i pacientovu v několika případech podařilo najít inkriminovaný orgánový systém odpovědný za vzniklé potíže, ačkoliv původně byl k dlouhodobě plánované operaci určen zcela jiný orgán. A to už není maličkost.
Poklepem se odnepaměti klasicky vyšetřují také ledviny. Dvě formální klepnutí pouze silou dotyku na každou stranu beder však nelze označit jako vyšetření. Je třeba klepat malíčkovou měkkou hranou dlaně na obou stranách beder opakovaně tak, aby pacient hraničně pocítil něco jako vnitřní otřesy. Pak může rovněž dojít k překvapivému zjištění.
Vyšetření poslechem. Má se provádět v tichém prostoru, kde v momentě poslechu nikdo nemluví, netelefonuje, kde nehraje rádio apod. a má trvat přiměřeně dlouho. Vteřinové přiložení fonendoskopu na kůži na třech čtyřech místech nelze označit jako poslech orgánu. Standardní medicína – na rozdíl od poklepu – toto vyšetření až tak neopomíjí. Nicméně provádí se občas jen polovičatě, tedy alespoň u pacientů, kteří ke mně chodí na konzultaci.
Vždy se poslouchá srdce a plíce. Budiž. Někdy by se ale měl poslechnout i pohyb střeva a zvuky v břiše. To by se mělo dít v tichu a mělo by to trvat několik minut. Co se týče plic, stranový rozdíl v poslechu považuji za závažný. K jeho zjištění je však zapotřebí několik minut a také soustředění na věc v tichém prostředí. Pak je tu měření tlaku, prováděné buď elektronickým přístrojem nebo manžetou a poslechem fonendoskopem. Osobně preferuji poslech, a to na obou pažích. Opakovaně se stalo, že pacientův krevní tlak byl ve zprávách uváděn na hodnotě 120 na 80, ale sem tam jsem naměřil hodnotu "naruby", tedy neuvěřitelných 180 na 120. Většinou na paži, na které se dotyčnému nikdy tlak neměřil, poněvadž se měřilo vždy jen na straně židle stojící v ordinaci blíže k lékaři.
Celkový pohled na pacienta. Celostní medicína (něm. Ganzheitsmedizin) spočívá ve skutečně celkovém pohledu na pacienta. Na počátku vlastní medicíny ve smyslu léčení stojí ale určení správné diagnózy, a to má dvě fáze. Tou první je detailní anamnéza zahrnující dotazy i na duševní rozpoložení pacienta. Tou druhou je tělesné vyšetření, přístrojové a klasické nebo chcete-li klinické. Ohledně obou fází lze říci, že zde má zdravotní systém značné rezervy.
Oficiální statistická studie totiž prokázala, že v západní civilizaci je kolem 25 % chronicky nemocných pacientů léčeno na nesprávnou diagnózu s vážnými i s těmi nejvážnějšími důsledky. Důkladným neuspěchaným anamnestickým i tělesným vyšetřováním by se toto neblaze vysoké číslo dalo snížit. Prospěch by z toho měli jak pacienti, tak i zdravotnický systém.
Zůstávám s přáním života bez lékařů a léčitelů.