DOMÁCÍ DIAGNOSTIKA ZDRAVOTNÍCH POTÍŽÍ – MOŽNOSTI A VÝZNAM.
Pár slov úvodem.
Na začátku článku bych chtěl podtrhnout význam domácí diagnostiky. Ten spočívá v několika skutečnostech. Především je to možnost jejího provádění doma bez nutnosti riskovat nakažení spolupacienty v čekárně u lékaře nebo lidmi v MHD. A také to zmírní nutnost vycházet z domu při nepříznivých meteorologických podmínkách, typicky při zasněžených chodnících nebo při náledí. Zmenšení nebezpečí úrazu – třeba zlomeniny krčku stehenní kosti u seniorů – je nasnadě. Význam domácí diagnostiky tkví i ve faktu její jednoduché opakovatelnosti, což zajišťuje monitorování průběhu chronických (a akutně recidivujících) chorobných stavů. Ty totiž během recidivy občas nabudou na síle a připomenou se bolestí a jinými eventuálně nebolestivými průvodními potížemi, které však mohou být ještě nebezpečnější než ty bolestivé. O těch bolestivých totiž pacient ví. V tomto smyslu viz níže kapitolku o krevním tlaku.
Možnosti domácí diagnostiky jsou dnes různorodé, technický pokrok jich nově nabízí celou řadu. Běžný lékárník o všech ani nemusí vědět, několikrát jsem se o tom dotazy přesvědčil. Možná i já sám jsem nějakou tu metodu přehlédl. Tento článek si však neklade za úkol definitivně vyjmenovat všechny, ale nastínit jejich celkový přehled nabízející možnost vybrat si ty individuálně nejvhodnější či nejdůležitější. Některé z uvedených diagnostických metod nemusejí být zrovna levné, určitě mohou jít do peněz. Nicméně cenovou problematiku tradičně neřeším, pouze popisuji, co "neviditelná ruka trhu" vůbec nabízí. Fakt, že farmaceutický průmysl to s cenami jednoznačně přehání, je mi jasné. Čtyři roky jsem v něm pracoval a vím, jak nadnárodní koncerny ceny léků pro ten či onen stát nastavují. Ale to by bylo na jiný článek do jiného časopisu.
K jednotlivým metodám.
Měření teploty. Její opakované denní měření má smysl při pocitech typu "být groggy", při náhle vzniklém denním pocení anebo při jednoznačném "nástupu" nějaké infekce. Pak doporučuji měřit po jedné, po dvou nebo po několika málo hodinách. A při probuzení nebo při nutnosti jít na toaletu teplotu změřit i v noci. Vznikne "osobní teplotní profil". Z toho lze zjistit, zda za pocity nemocnosti stojí i zvýšená teplota nebo ne. Má to svůj smysl. Preferuji měřit teploměrem pod jazyk. Opakované měření může odhalit fakt, že lehce zvýšená teplota bez (subjektivně) zjevné příčiny dlouhodobě přetrvává. Mluví se o tzv. subfebriliích, které standardní medicína nezřídka přehlíží nebo bagatelizuje. Mělo by se udělat vše pro zjištění jejich příčiny. Ta se bohužel u nemalého procenta těchto stavů nezjistí. Ale o odhalení příčiny je třeba se snažit a věc neignorovat.
Kontrola CRP. Ta by se měla konat doma "hned" při nástupu prvních subjektivních či objektivních příznaků a dále pak v průběhu infekce. CRP lze měřit v pohodlí domova pomocí volně dostupných testů. Ušetří cestu do čekárny u doktora kvůli samotnému CRP a tím sníží možnost svého nakažení od ostatních pacientů v (nezřídka přeplněné) čekárně. K lékaři tak přijde již se "silným podezřením" na infekci bakteriální či virovou s tím, že to lékař svým měřením potvrdí nebo nepotvrdí a podle svého uvážení pak nasadí adekvátní terapii. Její účinek může pacient doma sám sledovat a její výsledky může eventuálně s lékařem telefonicky konzultovat.
Měření krevního tlaku. Člověk s diagnostikovanou hypertenzí (hypertonik) by měl krevní tlak měřit víceméně pravidelně a naměřené hodnoty by si měl zapisovat. Lékaři o tom pacienty standardně poučují. "Akutně" by si ho měl kontrolovat nejen při pocitech na omdlení, ale i při bolestech hlavy a v zádech. A také při pocitech tepla v obličeji, vůbec pokud je spojeno s jeho (i lehkým) zarudnutím. Může tak zjistit, respektive objektivizovat, jak jeho tělo "tlakově" reaguje na různé podněty jako jsou třeba (jeho) léky, práce na zahrádce nebo cyklistika či jogging. O překvapení není nouze. Vysoký krevní tlak je právem nazýván "tichý zabiják", neboť ani jeho silná zvýšení nemusí postižený jako taková vůbec vnímat. Tlakoměr a jeho rozumně časté užívání může zabránit vážné – a vzhledem k možnosti jejího odvrácení – zbytečné zdravotní komplikaci nebo dlouhodobým následkům apod.
Měření hladiny krevního cukru, tzv. glykemie. Tu by měl i nediabetik ve zralém věku, vůbec má-li nadváhu, preventivně sám měřit takříkajíc "občas". Časové odstupy nedefinuji, ale mělo by se to dělat častěji než jednou za dva roky v rámci preventivní prohlídky. Určitě po konzumaci několika dortíků či bábovek a také při subjektivním pocitu, že to člověk se sladkostmi přehnal. Diagnostikovaný diabetik by měl "svou" glykemii měřit v rozumných nebo v lékařem doporučených intervalech volně prodejným glukometrem. A to pravidelně, aby nejen do deníku, ale i do vlastního povědomí dostal svůj osobní "cukrový" profil. A aby se dověděl, na jaká jídla či na jakou námahu jak reaguje a jakou glykemií. Tak se doví, čeho se má vystříhat. Glukometry jsou volně k dostání. (Já mám doma dva a jejich výsledky z té samé kapky krve se liší o hodnoty 0,3 až 0,8. Poslední hodnota diference už není až tak nezávažná. Budiž.) I diabetik stabilizovaný dietou by nejméně dvakrát ročně měl jít na odběr krve na tzv. dlouhý cukr, který jemu a jeho lékaři prozradí, jak hřešil nebo jak sekal kulinářskou latinu. Číselné hodnoty glykovaného hemoglobinu by si měl vždy vyžádat, průběžně si je zapisovat a nespokojit se s vyjádřením lékaře, že hodnota je "v pořádku". Pacient tak sám může přesněji posoudit, jakým směrem se jeho cukrovka ubírá.
Kontrola moči. Je dobré pořídit si volně dostupné testovací proužky, nejlépe třeba DekaPhanLeuko. Jejich užití může upozornit na hrozící zdravotní problém s velkým předstihem. Člověk tak může "doma" sám přijít na počínající cukrovku nebo na její jinak nepostřehnutelné zhoršení. A také na počínající (nebo nerozpoznaný) chronický zánět močových cest, potažmo celého vylučovacího ústrojí. Jde tu opět o předstih, jenž může zabránit tomu, aby se zdravotní problém (vůbec) rozvinul. Příkladem budiž diabetik II. typu s průběžně o něco málo zvýšenými průměrnými hladinami krevního cukru, který se ale jinak cítí velmi dobře až "zdráv". Pokud se mu v moči, která byla dříve bez nálezu, začne objevovat cukr, jde o středně závažné zhoršení do té doby hraničně kompenzovaného diabetu. Včasná kontrola diabetologem pak může odvrátit nejednu průvodní komplikaci cukrovky, a to dříve, než vznikne. Je to uvedeno jako zástupný příklad významu jednoho měřeného parametru, jichž je na shora uvedeném testovacím proužku deset. Technicky je třeba postupovat přesně podle návodu. O významu jednotlivých parametrů je třeba se informovat z příbalového letáčku a eventuálně hledat na internetu.
Měření nasycení krevního barviva kyslíkem pulsním oxymetrem. Ten se používá k neinvazivnímu měření sycení krevního barviva (hemoglobinu) kyslíkem v arteriální části krevního řečiště. Pulsní oxymetr je vhodný k použití jak v soukromém prostředí (doma, na cestách), tak i ve zdravotnické oblasti (nemocnice, zdravotnická zařízení).
Saturace hemoglobinu udává, kolik procent hemoglobinu v arteriální krvi je nasyceno kyslíkem. Proto je důležitým parametrem pro posouzení funkce dýchání. Pokud se dosáhne individuálně nastavených hranic alarmu, ozve se akustický varovný signál. Díky integrované paměti je možný plynulý záznam až 24 hodin denně. Pulsní oxymetr lze prostřednictvím integrovaného USB konektoru připojit k počítači. Dodávaný software umožňuje podrobné vyhodnocení záznamů. Pulsní oxymetr používá k měření dva světelné paprsky rozdílné vlnové délky, které dopadají na prst vložený dovnitř přístroje. Nízká hodnota saturace hemoglobinu kyslíkem poukazuje převážně na choroby jako je onemocnění dýchacích cest, astma, srdeční nedostatečnost atp. U člověka s nízkou hodnotou saturace hemoglobinu kyslíkem se ve větší míře objevují tyto příznaky: dušnost, zvýšení srdeční frekvence, pokles výkonnosti, nervozita a náhlé pocení. Chronická a známá snížená saturace kyslíkem vyžaduje pravidelné dlouhodobé sledování pomocí pulzního oxymetru a kontroly u lékaře. Náhlé snížení saturace kyslíkem, s doprovodnými symptomy nebo bez nich, je nutno ihned řešit s lékařem, může se jednat o život ohrožující situaci. Pulsní oxymetr je vhodný zejména pro rizikové pacienty, například pro osoby s onemocněním srdce, astmatiky, ale i pro sportovce a zdravé osoby, které se pohybují ve velkých výškách (např. horolezci, lyžaři nebo sportovní letci).
Kontrola tělesné váhy. K tomuto bodu není mnoho co říci. Význam monitorování tělesné váhy je všeobecně znám. K dostání jsou dostatečně přesné přístroje podchycující i změny v řádu dekagramů. Měření samo je v dnešní době jednoduché. Už ne tak jednoduché je posoudit, čemu úbytek nebo naopak vzestup tělesné váhy přičíst, vůbec je-li poměrně náhlý. Je dobré vzít v potaz nejen tělesný tuk, nýbrž i ukládání/úbytek tělesných tekutin, a nakonec i možný úbytek svalové hmoty, na nějž se až tak často nemyslí. A ten, je-li ve hře, bývá závažný.
Kontrola obvodu pasu. Metoda měření je nadmíru jednoduchá, a přitom svou výpovědní hodnotou velmi přínosná. U žen by délka obvodu pasu neměla přesáhnout 80 cm, u mužů 94 cm. Vyšší hodnoty znamenají vyšší riziko civilizačních nemocí, aniž bych je na tomto místě vyjmenovával. Totéž platí také pro Body Mass Index, BMI. I ten lze doma měřit, na výpočet existují pomocné tabulky. Dobré je podržet v oku výsledky obou metod, pokusit se na sebe (v zrcadle) podívat objektivně a neuklidňovat se případnou štíhlostí končetin a šíje při současně kondelíkovsky vyvinutém bříšku plném škodlivého (viscerálního) tuku.
Focení místních nálezů. Záměrně ho zde uvádím, ačkoli se nejedná o diagnostickou metodu. Pomůže nepřímo. A sice tím, že příslušnému lékaři je možné ukázat obrázky postižených míst na povrchu těla jako jsou kožní nemoci, náhle vzniklé ekzémy a vyrážky, bodance hmyzu, otoky způsobené nemocí nebo úrazem, křečové žíly apod. S pomocí další důvěryhodné osoby lze pořídit snímky i těch nejintimnějších partií v genitální a anální oblasti. Důležité detaily lze zoomovat. Fotky je možno ukládat a v PC si pořídit "fotografickou databázi" svých takříkajíc fotitelných potíží. Poslední obrázek by měl být pořízen v den před návštěvou lékaře. Tomu lze po domluvě posílat fotky emailem nebo whatsappem. Nicméně nic není bez zádrhelu. Ten spočívá v tom, že lékař, jenž si na tento způsob komunikace zvykne, může nakonec "léčit fotky" a na postižené místo samotné se nepodívá, jak mi o tom referoval jeden pacient. Tak či onak lze tuto metodu – coby vymoženost digitálního věku – považovat za přínosnou.
Shrnutí.
Jak již bylo několikrát naznačeno, s pomocí rozumně častého (preventivního) užívání volně dostupných diagnostických "pomůcek" lze předejít vzniku řady onemocnění, nebo monitorovat jejich průběh a posoudit účinek naordinované terapie. Subjektivním pocitům jako je malátnost, denní únava, ospalost či závratě lze po nějaké době přiřadit (možnou) objektivní příčinu jako je velmi mírně, ale dlouhodobě zvýšená teplota, vysoký anebo naopak nečekaně nízký tlak apod. Vznikne tak osobní "profil" vztahu mezi subjektivními pocity a objektivními parametry. Člověk se sám lépe pochopí. Může se tak dopracovat i k poznání, že za občasnými negativními pocity přece jen stojí "pouze" počasí, opulentní jídlo, nikotin, kofein nebo alkohol, což může být svým způsobem ta lepší varianta. Opakuji – o překvapení není nouze. V průběhu doby se může nejen pacient, ale i jeho lékař divit. Toť na dané téma vše.
Tradičně přeji všem lidem stálé zdraví bez lékařů a léčitelů.