O (Z)HUBNUTÍ – BODY K ZAMYŠLENÍ, RADY K PROVEDENÍ

Úvodem.

Obyvatelé industriálních států s euroatlantickým způsobem života jsou právem označováni jako přebytková společnost (affluent society, Überflussgesellschaft). Na zdraví a na "zdravé" projekty je málo peněz, ale spotřebního zboží a odpadu z jeho výroby a plastových obalů je nadbytek. Není divu, že obyvatelé "států hojnosti" mají nadbytek v krvi, a to doslova. Nemalá část z nich má v krvi vyšší hladinu tuků, cukru, kyseliny močové. A také mívají vyšší krevní tlak i více kilogramů, než by měli mít. Jsou obézní. Jen tak mimochodem – ročně se na planetě vyhodí jedna miliarda tun(!) potravin – jedno z mnoha čísel kvantifikujících nejen materiální přebytek, ale i tendenci lidstva k autodestruktivnímu plýtvání.

Co je obezita, kdo je obézní. Co říká definice: Obezita je stav, ve kterém přirozená energetická rezerva člověka, která je uložena v tukové tkáni, stoupla nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Pro bělošskou evropskou populaci je obezita definována indexem tělesné hmotnosti (BMI), když je tento index vyšší než 30. Ukazatel BMI v rozmezí 25–30 u bělošské evropské populace je označován jako "pouhá" nadváha. Za zdravou či normální váhu je považována hodnota mezi 18,5 a 25. Potud definice. Posuzování podle BMI má ovšem jeden háček. Vzorec a výsledek výpočtu totiž nic nevypovídá o množství tělesného tuku. Je tu ještě něco. Ono totiž nejen celkové množství tuku v těle, ale i místo jeho uložení hraje roli. Jeho hromadění v břiše je pro zdraví vysloveně nebezpečné, o čemž index BMI nic nenapoví. Sportovec s kvantem vypracovaných svalů s BMI nad 35 nemusí být "tučný". Díky svalům je jen těžký. Na rozdíl od něj žena s hubenými končetinami s BMI 21-23, která nesportuje a svaly "skoro nemá", může mít svůj tuk soustředěný ve vypouklém břiše. Majitelka takového BMI pak přes jeho nízkou hodnotu vykazuje podstatně větší pravděpodobnost vzniku civilizačních chorob, než shora popsaný svalovec s hodnotou indexu nad 35. To je také jeden z důvodů, proč se index BMI v době vzniku těchto řádků již nepovažuje za úplně směrodatný. Za spolehlivější se již jako ukazatel nadváhy považuje obvod pasu. Za normu se považuje u mužů obvod do 94 cm, u žen do 80 cm. Člověk s obvodem pasu nad 102 cm je považován za ohroženého zdravotními riziky a statisticky je ohrožen vyšší úmrtností. Břicho rozhoduje.

Paradox obezity – výjimka z pravidel o normální váze. Tzv. normální váha je podle poznatku paradoxu obezity ne vždy výhodná. To podle současných poznatků platí pro seniory nad 70 let. Postsedmdesátníci s lehčí nadváhou na tom mají být zdravotně lépe než jejich vrstevníci s normováhou. Jeden z důvodů pro tento "fenomén" je fakt, že u mírně obézních seniorů je osteoporóza méně častá. Hormony tukové tkáně a v tuku vzniklé estrogeny se totiž na snížení výskytu osteoporózy u starších lehce obézních lidí znatelně podílejí. Senioři s několika málo kily navíc mají mít podle statistiky i méně komplikací ischemické srdeční choroby a mají na tom být o něco lépe i po provedeném bypasu. Jinak tomu je ale u obézních diabetiků 2. typu nad 65 let. U nich může rozumná redukce hmotnosti někdy vést až k vymizení jejich závažného chronického onemocnění. Kombinace cukrovky a výrazné nadváhy platí v každém věku za zdraví velmi nebezpečnou. Obézní diabetici by se měli rozhodnout, zda chtějí dlouho aktivně žít, nebo dál podle chuti dosyta jíst. Krátce zpět k definici a k parametrům obezity. Za starých dobrých časů se za normováhu považoval počet kilogramů rovnající se počtu centimetrů tělesné výšky nad metr. Za třicetpět let poradenské a lékařské činnosti v Německu i v Česku jsem vypozoroval následující fakt. Muži i ženy, kteří vážili tolik kilogramů, co měli centimetrů nad metr a byli podle tehdejší definice považováni za normovážné, měli v naprosté většině diskrétně vypouklé bříško a menší tukové řasy. V žádném případě opticky nepůsobili jako štíhlí a ani se tak sami necítili. Zvláště ženy s takto definovanou normováhou působily dojmem "mírně při těle". Z toho důvodu se domnívám, že by stačilo, aby se seniorům jako "příznivá nadváha" doporučovalo vážit o nejvýše kilo nebo dvě nad počet centimetrů nad metr. K této hmotnosti že by se měli blížit jak zespoda, tak seshora, poněvadž je objektivně prokázáno, že vyšší úmrtností trpí ti příliš tlustí a ti příliš hubení. Tento poznatek by však podle mě v žádném případě v ordinaci neměl vést k ujišťování 120ti kilového postsedmdesátníka s bolestivou koxartrózou, že je na tom s touto váhou (vlastně) dobře. To by asi nebyl optimální výklad paradoxu obezity.

Dva typy obezity, dva druhy tuku. Lidé s výraznou nadváhou se od sebe mohou viditelně značně lišit. To podle toho, jakým způsobem, respektive na jakých místech se jejich tělesný tuk ukládá. Ztučnění spíše spodní části těla (většinou u žen) vede k tzv. gynoidní obezitě typu "hruška", kdy pas zůstává poměrně štíhlý. Obezita typu "jablko" (typ androidní) postihuje více muže, tuk se hromadí v oblasti břicha a vytváří tam to, čemu se lidově říká pneumatika. Tak jako jsou dva druhy obezity, jsou i dva druhy tuku. Ten viditelný i hmatatelný je tuk podkožní. Prsty z něj lze vytvořit různě silnou řasu. Ten neviditelný je tuk útrobní / viscerální. Obklopuje nitrobřišní orgány a je zdraví škodlivější. Jeho (masivní) přítomnost v útrobách zvyšuje riziko vzniku srdečních a oběhových poruch všeho druhu. Zvyšuje riziko vzniku cukrovky, přispívá k vyšší hladině "špatného" LDL cholesterolu a v neposlední řadě působí zřetelně prozánětlivě, potažmo kancerogenně. V takovém břiše jsou orgány trvale přímo fyzicky utlačovány. Navíc se v něm podstatně hůře operuje s tím, že pooperační komplikace jsou o dost častější. Z toho důvodu je výrazně velké břicho znamením významného zdravotního ohrožení. To i v případě, že se na něm nenahmatá silná tuková (pod-)kožní řasa. Pro tento stav platí, že "vypouklé" břicho bývá prakticky vždy spojeno s existencí zmnoženého viscerálního tuku.

Chirurgické zákroky zaměřené na hubnutí. Nejrozsáhlejším výkonem je chirurgická léčba závažné obezity prostřednictvím zmenšení žaludku, nebo zkrácením zažívacího traktu. V dlouhodobém horizontu se má za prokázané, že bariatricky operovaní lidé v důsledku zlepšení celkového zdravotního stavu umírají téměř o polovinu méně než konzervativně léčení obézní. Kromě prodloužení života dochází i ke zlepšení jeho kvality a ke zmírnění či vymizení přidružených zdravotních problémů. Pak je tu abdominoplastika neboli plastická operace břicha. To je chirurgický zákrok, jehož cílem je odstranit přebytečné tkáně i kůži a dosáhnout tak pevnějšího lépe tvarovaného břicha. Jedná se o rozsáhlou operaci, která se provádí v celkové narkóze a trvá dvě a více hodin. Uvádím zde i liposukci, což je operace, při které je z různých míst lidského těla odsáván přebytečný tuk. Uplatňuje se především v kosmetické chirurgii, ale oficiálně se za řešení obezity nepovažuje.

Úspěšnost zákroků. Míra technické dokonalosti chirurgických zákroků prováděných pro úbytek hmotnosti se nadále zlepšuje. Nicméně i po nekomplikovaných dobře zhojených zákrocích nezřídka dochází k opětovnému získání váhy, někdy i roky po bariatrické operaci. To je dost častý jev. I dobře odoperovaní musí být po zákroku připraveni na nekonečný boj s touhou se dosyta najíst a vrátit se k předoperačním stravovacím zlozvykům. Kdo tento boj sám se sebou nevyhraje, je odsouzen k nadváze nebo k případným dalším podobným zákrokům. Pooperační recidivy tloušťky bych nazval pojmem "bariatrické jojo".

Anorektika – léky na hubnutí. Anorektika jsou přípravky, které tlumí chuť k jídlu, zabraňují vstřebávání některých tuků z potravy do těla nebo nějakým způsobem zlepšují metabolismus, a tak přispívají k redukci váhy. Lze je orientačně dělit na látky chemické a rostlinné či přírodní.

Chemická anorektika jsou zatížena poměrně agresivními nežádoucími účinky, proto by je měli vyhledávat pouze lidé, kteří trpí vysokou nadváhou. Anorektikum by v žádném případě neměl být lék užívaný při běžném hubnutí, při němž je cílem shodit několik málo "kosmetických" kilo. Preparáty, které k hubnutí přispívají, jsou Fentermin, Liraglutid, Orlistat a některé další ze skupiny tzv. budivých aminů. Tím byl dříve hojně předepisovaný a dnes již zakázaný sibutramin, známý jako Adipex. Bez zacházení do detailů o nich lze říci, že všechny jsou zatíženy dost závažnými vedlejšími účinky, které v případě jejich chronického užívání zesilují část chorob, kvůli nimž jsou podávány a které jimi mají být příznivě ovlivněny. Člověk, jenž se napevno rozhodne anorektika (déle) užívat, by si měl příbalový leták pozorně přečíst. V letáku uvedené nežádoucí účinky by měl zkonzultovat s lékařem. Měl by od něj chtít informaci, zda ten či onen vedlejší účinek zvoleného anorektika nakonec nezhorší jednu nebo více chronických nemocí, které se mají zhubnutím zlepšit. Tomu se ovšem většinou nelze zcela vyhnout. Lidé s významnou nadváhou totiž obvykle berou více léků na několik civilizačních nemocí, které mohou být užíváním anorektik významně zhoršeny. Zvláště pozorně by si lidé měli pročíst příbalový leták Orlistatu, jenž je volně prodejný a dostupný komukoli bez receptu, tedy bez konzultace s lékařem. Nadšený uživatel si jeho déle trvajícím užíváním může přivodit problémy, viz pár vybraných vedlejších účinků z příbalového letáku Orlistatu:

• krvácení z konečníku (rekta)
• divertikulitida (zánět tlustého střeva). Příznaky mohou zahrnovat bolest v podbřišku, zvláště na levé straně, případně s horečkou a zácpou
• pankreatitida (zánět slinivky břišní). Příznaky mohou zahrnovat silnou bolest břicha, která někdy vystřeluje směrem do zad, případně s horečkou, nevolností a zvracením.
• oxalátová nefropatie (nahromadění šťavelanu vápenatého, které může vést k tvorbě ledvinových kamenů).
• silná bolest žaludku způsobená žlučovými kameny
• inkontinence (únik stolice)
• úzkost

Zdůrazňuji nutnost si uvědomit, že (dodatečné) nebezpečí těchto a podobných vedlejších účinků chemických anorektik na sebe člověk bere dobrovolně s tím, že svou nadváhu by s velkou pravděpodobností mohl redukovat důslednou dietou a sportem, pokud by se k tomu "přinutil". A chemii na hubnutí (třeba s vedlejším účinkem "úzkost") by nepotřeboval.

Ještě pár slov o kofeinu. Ten není ani drogou ani chemickým preparátem. Obsažen je v kávě, jejíž pití je globálně rozšířené a denně přispívá k duševní pohodě. Někdy se o něm tvrdí, že k hubnutí přispívá také. Nicméně i on je pro predisponované osoby zatížen vedlejšími účinky, jako je případné řídnutí kostí (osteoporóza), potíže se srdečním rytmem a s vyšším krevním tlakem. Zvýšení sklonu k dnavé nemoci může být také ve hře. To všechno jsou poruchy, jimiž obézní často trpí, nezřídka všemi jmenovanými současně. Proto opakuji – užívání chemických anorektik je radno si dobře rozmyslet a s příslušným specialistou detailně zkonzultovat. (O jednotlivých anorekticích je jinak na internetu informací dost, příbalové letáky jsou tam také.)

Nechemická, přírodní nebo rostlinná anorektika a průmyslově vyrobené dietní koktejly apod. jsou zatíženy vedlejšími účinky jen malými, převážně zanedbatelnými. Do jejich vyjmenovávání se zde nepouštím, na internetu je jich spousta. Je třeba jejich složení znát a dostupné vedlejší účinky i zde pečlivě prostudovat. Pak je třeba je zkoušet a vybrat jeden přípravek nebo nějakou kombinaci více preparátů, z nichž má dotyčný dobrý pocit, respektive "dobrou váhu", a u toho pak nějakou dobu zůstat. Ještě malá poznámka nakonec. Pokud se člověk rozhodne pro přípravek nebo čaj obsahující exotické rostliny, doporučuji si pro něj dle možnosti zajet k do Rakouska či do Německa a tam si ho pořídit, nejlépe v tamní lékárně.

Hormony obezity. Odstavec podává stručný přehled, které tělesné působky nadváhu ovlivňují. Zmíněny jsou zde dva "hlavní" hormony, které příjem živin regulují. Ten první se jmenuje ghrelin. Je to tzv. hormon hladu, jenž je produkován v trávicím traktu. Ghrelin informuje náš mozek o tom, že máme hlad, čímž zvyšuje apetit a tím pádem vede k přibírání na váze. Podporuje také zmnožení útrobního (viscerálního) tuku zodpovědného za vznik metabolického syndromu a cukrovky. Nejvyšších koncentrací dosahuje ghrelin mezi jídly a jeho hladina klesá po jídle. Ne všechny složky potravy však přispívají ke snížení jeho hladiny. Negativní roli zde hrají například koncentrované formy fruktózy, jako je agávový sirup. Nápoje a jídla s vysokým obsahem fruktózy tak nepříznivě ovlivňují hladinu ghrelinu, tím tedy i větší chuť k jídlu, což samozřejmě přispívá k přibírání na váze. Druhým, stejně důležitým hormonem je leptin. Je to hormon regulující příjem a výdej energie (včetně chuti k jídlu) a metabolismus. Je to hormon sytosti. Jeho vysoká hladina v těle říká mozku, že jsme sytí a že aktuálně máme "dost". Jeho nízká hladina vede k hladu a k touze pokračovat v jídle. Hormon má ale jeden háček. Organismus na něj může přestat reagovat. Pak se mluví o tzv. leptinové resistenci. Ta v kombinaci s případnou inzulinovou resistencí negativně působí na celkový zdravotní stav prostřednictvím podpory nadváhy a současným sklonem k diabetu. Do tělesné váhy více nebo méně zasahují ještě další hormony, ale do jejich výčtu a popisu jejich funkcí se nepouštím.

Sex a obezita. Intimní život obézních jedinců je prokazatelně chudší než lidí štíhlých. Je dokázáno, že ženy s nadváhou mají dvakrát menší frekvenci sexuálních aktivit než jejich štíhlé "konkurentky". Korpulentní muži zas mají častější potíže s erekcí, než muži štíhlí či normovážní. U obou pohlaví je v případě nadváhy ve hře i snížené libido. Souhrnně lze říci, že sexuální život je nadváhou každopádně citelně nepříznivě ovlivněn.

Jojo efekt. Je to opětovné – respektive opakované – zvýšení tělesné (nad-)váhy po její předchozí dosažené redukci. Vyskytuje se i u lidí s i bez diagnostikované obezity. Bývá provázen záchvatovitým přejídáním a podle vědců i vyšší úmrtností. Já jsem ve svém okolí i sám na sobě vypozoroval, že jojo efekt je někdy časově krátký a občas naopak dlouhý časový úsek. Ten krátký může zahrnovat jen několik málo dní, ten dlouhý řádově týdny až měsíce. Počátek opětovného přírůstku na váze bývá provázen výčitkami svědomí. Já sám jsem intezivněji "frustroval" po ztracených pokusech spíše krátkých. Jojo efektu je možné se vyvarovat, pokud je redukce váhy doprovázená rozumným chováním i jídelníčkem. Jenže dlouhodobá změna váhy je především o dlouhodobé změně návyků. Je nutné přijmout nové stravovací návyky opravdu natrvalo a neudržovat (případně úspěšnou) dietu pouze nárazově.

Point of no return – bod, z něhož není návratu. Tím je v mém pojetí myšleno dosažení individuálně kritické nadváhy, kterou již nelze vrátit k výchozímu stavu. Jsem pár desítek let na světě, takže jsem tento fenomén mohl opakovaně pozorovat na několika přátelích a přítelkyních. Tito jedinci se během let opakovaně snažili shodit několik málo tzv. kosmetických kil, aby se sami sobě líbili v zrcadle, a aby v očích okolí vypadali sexy. Část života strávili, respektive profrustrovali v jojo efektu provázeném sice ne přímo depresí, ale vztekem a nadáváním sami sobě. V určitém životním úseku tito lidé v "dietování" z nějakého důvodu polevili a přibrali o tři čtyři kila více než měli v předchozích letech. Této (individuálně) kritické nadváhy se již nikdy nezbavili. Markantním příkladem byla má známá kolegyně lékařka. V devadesátých letech to byla sexy třicítka, po roce 2010 – přes tři prodělané liposukce a po vyzkoušení všech možných anorektik – pak definitivně skončila jako obtloustlá matróna. Já jsem na tom coby šedesátník se skoro 100 kilogramy živé váhy tou dobou nebyl o mnoho lépe. Z toho plyne poučení, že z určité váhy návrat není…

Obezita v tuzemsku. V České republice podle statistických údajů Státního zdravotního ústavu téměř každý druhý člověk trpí nadváhou a každý čtvrtý pak některým typem obezity. Nadváhu vykazují stále hojněji i děti. Dětská obezita již představuje závažný problém, s nímž se potýkají mladiství jakož i velmi malí pacienti po celém světě. Její výskyt se za posledních 25 let téměř ztrojnásobil a nadváhou momentálně trpí zhruba každé čtvrté dítě, vyslovenou obezitou každé sedmé dítě a morbidní obezitou až čtyři děti ze sta. Zhruba u 90 % dětí se přitom jedná o obezitu primární, kterou má na svědomí nadměrný energetický příjem a nízký energetický výdej. To je horší varianta, než kdyby se jednalo o následek nějakých objektivních zevních okolností. Vinu za tento "neutěšený stav tuku na dětských bocích" nesou primárně rodiče a jejich prostřednictvím by mu šlo do velké míry zabránit. Tlusté děti jsou malér i proto, že tendence k nadváze se mezigeneračně předává.

Obezogenní okolnosti. Ty bych pro zjednodušení rozdělil na subjektivní a objektivní. Jedním ze zásadních k nadváze přispívajících faktorů je plošný nekomplikovaný přístup k potravinám, jak se na přebytkovou společnost sluší. Pak je to čas a chuť k jídlu (a ne hlad!), jež vede k nadměrnému příjmu kalorií, ergo k přejídání. Zanedbatelný není ani vliv nesprávné stravy nadcházejících matek. Svou roli hraje i určitý druh lenosti, která u části lidí hraničí s bytostným odporem nejen ke sportu, ale k jakémukoli pohybu. Ve hře jsou i stále častější psychické/psychiatrické problémy jako je depresivní ladění, dlouhodobé stavy (neopodstatněné) úzkosti či pocitu nevyspání / nestíhání a mj. plošně rozšířený pracovní stres. Duševní rozlady jsou pak mnoha lidmi "přebíjeny" nadměrnou konzumací vysokokalorických potravin a sladkostí. K nadváze přispívá obecně stárnutí. U žen k tomu přistupuje i období přechodu spojené se zvýšenou chutí na sladké, s ukládáním vody i tuku v těle. Situaci zhoršuje pro zdraví převážně nevhodné složení nabídky průmyslově zpracovaných potravin. Částečně díky jim preferuje současná postindustriální informatická společnost pouze chuť slanou, sladkou, ostrou a glutamátovou, tzv. chuť umami. Ta je vedle čtyř základních lidských chutí (sladká, hořká, slaná a kyselá) takzvanou chutí pátou. Podle některých kritiků způsobuje závislost na potravinách s glutamátem. Škodlivý vliv glutamátu na zdraví nebyl oficiálně potvrzen, ale je ve hře. Konzumace potravin s jeho přítomností nadváhu spíše podporuje. Podobné má platit i pro tzv. fytoestrogeny ze sóji. K nadváze přispívají i některé chronicky užívané léky včetně dlouhodobě požívaných umělých sladidel, jako jsou sacharin, aspartám, cyklamát a sukralóza. Tyto "chemikálie" sice trochu omezují přívod rafinovaného cukru, ale na druhé straně zvyšují chuť k jídlu a takříkajíc matou centrum pro sytost. U všech jmenovaných sladidel se vedou spory ohledně jejich zdravotní nezávadnosti či závadnosti. Obezogenem je i fruktózo-glukózový sirup, přidávaný skoro do všech průmyslově vyráběných slazených nápojů. Otylost podporují taky mimo jiné i nezdravé bakterie ve střevě. Tomuto stavu se odborně říká střevní dysmikrobie nebo špatný mikrobiom.

Endokrinní disruptory a jejich vztah k otylosti. Co jsou tyto faktory zač, vysvětluje RNDr. Strunecká. … Jsou to látky, z nichž u několika je prokázáno, že působí na vznik obezity. Mezi ně patří ftaláty, bisfenol A, zpomalovače hoření, fytoestrogeny ze sóji a další. … Do prostředí se uvolňují z plastů, koberců, nábytku i matrací. Hormonální disruptory jsou významně vychytávány pokojovými květinami, a tak bychom měli mít v bytě i v kanceláři několik květináčů. Konec citátu. Nepouštím se do hlubšího popisu tohoto v jádru všudypřítomného negativního "civilizačního fenoménu". Účelem odstavce je připomenout, čeho všeho je v přebytkové společnosti – kromě podkožního a útrobního tuku – zbytečně moc. Detailní popis je dostupný na internetu po zadání hesla "endokrinní disruptory".

Vlohy k obezitě, vliv dědičnosti, vliv stravovacích zlozvyků z dětství. Podle současných údajů obezita postihne přes 40 procent dospělých Američanů. Je samozřejmé, že k rozvoji obezity přispívá především nezdravý životní styl, v první řadě příjem potravy s vysokým obsahem kalorií. Pak je tu ještě nedostatek pohybu nejen u dospělých, ale i u dětí a mládeže. Již delší dobu se ví, že vznik obezity ovlivňuje mj. i dědičnost, kterou získáváme po předcích a jež "řídí" ukládání tuků a také (ne-)účinnost spalování potravy. Ve hře má být celkem 14 genů. Jejich význam pro vývoj nadváhy jedince se odhaduje na nějakých 40 %-60 %. K těmto procentům se nemohu vyjádřit, ten čtyřicetiprocentní vliv tu jistě bude. Nicméně při spatření kolébavě jdoucích silně obézních rodičů vedoucích za ruku dvojici pomalu jdoucích tlustých dětí se i laickému pozorovateli na mysl vloudí myšlenka, že ty děti z jejich rodičů asi něco "zdědily". Těch druhých nedědičných padesát šedesát procent vlivu jde na vrub nezdravých rodinných stravovacích zvyklostí, v nichž děti vyrůstaly. Výstižně se o tom píše v třeba v tomto textu na internetu:

V rodině se často dědí z generace na generaci "společná kuchyně", ať už předáváním receptů matky dceři (poctivá svíčková), či stravovacími zvyklostmi na motto: neděle bez buchet není neděle, káva bez zákusku není možná, televize bez chipsů není to pravé ořechové, návštěvy bez kontinuálního jedení jsou nemyslitelné. … Objevuje se i shoda v obezitě lidí a jejich domácích miláčků, např. psů. Bylo zjištěno, že téměř 50 % psů, jejichž chovatelé jsou obézní, je také tlustých, v porovnání s 25 % obézních psů od majitelů s normální hmotností. Svatá pravda. Pokud si děti již v prvních letech života zvyknou na kindervejce a pak na hamburgery, nelze se jejich nadváze divit. Podceňovanou roli hrají i pachy a vůně doma připravovaných pečených, smažených nebo grilovaných jídel. Potomkům obézních rodičů vyrůstajícím v popsaném prostředí přijde "kulatost bříška" jako normální nebo dokonce standardní stav. Svět štíhlých lidí pak vnímají jako jinou planetu. Prostředí případně nezdravě vařících školních jídelen spolu s přítomností automatů na kolu, slané brambůrky či sladké tyčinky vznik obezity u "dědičně" zatížených dětí doslova cementuje. To platí i pro nízký počet hodin tělocviku. Na paměti je však třeba mít i jednoduchý fakt, že bez přístupu "ke kaloriím" tělo neztloustne. Ani tělo na hormonech, antidepresivech, kortikoidech nebo v přechodu. Před koncem druhé světové války se v protektorátních nemocnicích neoperovaly žlučníky, téměř nebylo nutno léčit cukrovku ani vysoký tlak. Typické civilizační nemoci způsobované přístupem k jídlu doba nouze utlumila na minimum. Základním nezvratným fyzikálním a biochemickým předpokladem pro vznik nadváhy je nadměrný přísun potravy. Nejsou kalorie, není obezita.

Důsledky obezity. Těmi jsou prakticky všechny běžné civilizační nemoci, typicky hypertenze, cukrovka, poruchy srdeční činnosti, revmatismus a artróza. Podle obezitologů je medicínsky prokázaných negativních dopadů nadváhy na zdraví ve formě definovaných diagnóz dohromady něco kolem třiceti. Souhrnným důsledkem nadbytečných kil je celkové omezení kvality života. Ve finále i jeho zkrácení, které může (významná) nadváha způsobit nejen nepřímo prostřednictvím chronických chorob, ale i přímo a "rychle". Platí to pro syndrom spánkové apnoe, při němž výraznou nadváhou postižený člověk během noci opakovaně přestává dýchat, v důsledku čehož se probouzí vícekrát za hodinu. Zde může případně dojít na nutnost příjezdu záchranářů, kteří nemusí dojet včas. V tomto smyslu může být nebezpečný i málo zmiňovaný gastrokardiální Römheldův syndrom. Ten postihuje obézní jedince, kteří jdou spát po večerní vydatné konzumaci nadýmavých jídel. V žaludku vzniknou plyny, které vleže posunou bránici "nahoru" do dutiny plicní a vyvolají nepřímý nebo přímý tlak na srdce. Dotyčný pak může utrpět závažné poruchy srdečního rytmu provázené případnou akutní dušností. I takový stav může být zralý pro záchranku. Na tomto místě bych se rád vrátil k artróze. Nadváha (hyper-)obézních lidí vede k jejich extrémně snížené pohyblivosti a k zátěži nosných kloubů a bederní páteře, což všechno bolí. Bolesti samy o sobě dál zvyšují odpor k pohybu a omezují mobilitu. Obojí obezitu podporuje a činí nevratnou. Viditelné je to na jedincích v nejlepším věku, kteří pro nadváhu, pro o sebe se třoucí stehna a neskutečně oteklá lýtka sotva jdou.

Last but not least. Nadváha má ještě jeden důsledek, jenž může přivodit předčasné úmrtí. Tím je malá výkonnost dýchacích svalů. Silně obézní člověk po úrazu (typicky po zlomenině krčku stehenní kosti) nucený týdny bez pohybu ležet v posteli, toto připoutání na lůžko doslova neudýchá. Takoví pacienti pak díky nadváze a "netrénovaným" dýchacím svalům a následně neventilované plíci mohou zemřít na průvodní otok plic či pneumonii.

Podmínky spojené s (úspěšnou) redukcí váhy. Ze současných dostupných studií i ze selského rozumu vyplývá, že nejúčinnějším způsobem hubnutí je snížení příjmu energie. Výdej by měl být vyšší než příjem. Důležité je i správné složení stravy. Jedná se tedy o dva faktory. Ten první se týká množství, je to bod kvantitativní. Ten druhý se týká toho, co by se mělo jíst, je to bod kvalitativní. Nebudu se ani pokoušet vyjmenovávat, co a kolik by se mělo jíst. Na internetu je o tom řada stránek, v knihovnách jsou o stravě regály knih, zůstanu u obecných principů. Zajištění výdeje vyššího než je příjem bývá spojeno s nutností se více pohybovat. To je pro některé jedince (jinak normálně mobilní) nepřekonatelná překážka pro jejich nekonečný odpor k pohybu. Slovo provozovat sport je pro ně noční můrou. Jeden 130ti kilový inženýr se všemi chronickými civilizačními nemocemi na mé doporučení, aby se do svého třetího patra aspoň jednou denně pomalu vydal po schodech, odpověděl následovně: "Pane doktore, tím příjemná část našeho dosavadního rozhovoru skončila". Podobné platí pro doporučení "zdravějšího" složení stravy. Na zmínku o nutnosti vynechání sladkostí část lidí reaguje obrácením očí v sloup provázeným slovy "tak to tedy asi nedám". Dodržení, respektive dlouhodobé dodržování zmíněných dvou bodů bývá přes všechna opačná tvrzení provázeno když ne hladem, tak pocitem nedosycení. Je to o sebezapření při konzumaci jídel, která člověku primárně nechutnají. Je to zátěž. Změna celoživotně "špatného" jídelníčku v ten zdravější nezřídka bolí. Jídlo je podle mě droga, určitě pro velké jedlíky. Opakované pokusy o snížení nadváhy, které se povedou takříkajíc jen na chvíli, vedou po prohraném vnitřním boji k silné duševní nepohodě. Jojo efekt může bolet. Lidé, kteří dokázali významně zhubnout natrvalo, říkají, že se po zhubnutí stali někým jiným. Opticky i psychicky. To mohu sám jako před několika lety skoro metrákový obtloustlý tatík z vlastní tělesné zkušenosti spolehlivě potvrdit.

Praktické zkušenosti, rady a doporučení z praxe. Jak už bylo řečeno, do detailů všemožných diet a počtů kalorií se nepouštím. Od toho jsou sdělovací média všeho druhu. Zůstanu jen u několika zásadních doporučení, která jsou jednoduchá a srozumitelná, ale jejichž dlouhodobé dodržování nezřídka vyžaduje velké sebezapření a osobní disciplínu. Následují rady, co by se při snaze o redukci váhy podle mě principiálně mělo dodržovat, respektive dělat nebo nedělat.

• Mělo by se denně přijímat jen tolik kalorií, aby se člověk mohl pohybovat a vykonávat povolání. Návody a kalkulačky kalorického příjmu jsou na internetu. Lidé s rozvinutými civilizačními chorobami užívající denně řadu medikamentů a současně hyperobézní by se měli poradit s praktikem, s dietologem, s diabetologem nebo s gastroenterologem.

• Co se složení redukční diety týče, mělo by se jíst "zdravě", což úmyslně detailně nedefinuji. Zde ještě více platí, že lidé s mnoha denními léky by se měli poradit s některým shora uvedeným odborníkem. Poznámka. Rozloučení se sladkostmi bývá někdy provázeno pocity ne nepodobnými abstinenčním příznakům. (Sladkou chuť si lze docela dobře užít při nahrazení cukru stévií.) Obecně lze doporučit, že formulace jídelníčku by měla být taková, aby přítomné sacharidy v jednotlivých pokrmech měly co možná nejnižší glykemický index.

• Při redukční dietě je radno vyhnout se průmyslově intenzivně zpracovaným potravinám. Denní kalorickou hodnotu stravy silně obézních a navíc diabetických lidí by měl určit dietolog, respektive diabetolog.

• Čokoláda a alkohol redukci váhy do velké míry znemožňují. Obě poživatiny vyvolávají závislost. Britská anketa s desítkami tisíc respondentů zjistila, že obyvatelstvo by se jednoznačně raději vzdalo líbání než čokolády. Psychickou závislost na této pochutině lze srovnat se závislostí na tzv. opravdových drogách. A pak – složení čokolády zahrnující (leckdy podřadný) tuk a rafinovaný cukr je pro adepta hubnutí doslova "chemický blokátor".

• Následování vnitřně naplánovaných, a vůbec těch lékaři doporučených dietních plánů, by mělo být provázeno přesným vážením složek zamýšlených jídel. Zviditelnění množství jednotlivých doporučených součástí snídaně, oběda či večeře může být překvapením ve smyslu "nahoru i dolů". Vím to z vlastní (dietně bolestné) zkušenosti.

• Mělo by se každopádně snídat, nejlépe vydatně. Každopádně k snídani sníst všechno, co dietní plán a zviditelnění odvážené té které složky dovolí.

• Kdo to snese a vůbec pokud to má jako diabetik doktorem doporučené, by měl požívat i malá "mezijídla", ať už jim říká jak chce. Oddalovat najezení až do pocitu tzv. vlčího hladu ukojeného pozdějším orgastickým (večerním!) přejezením spojeným s následnými výčitkami, není dobré nejen pro tělo, ale ani pro duši. Spánková apnoe jakož i Römheldův syndrom se po opulentní večeři mohou přihlásit o slovo.

• Poslední denní jídlo by se mělo konat kolem páté s tím, že poslední sousto je polknuto nejpozději o půl šesté večer. Pokud je člověk schopen jíst 5x denně (skutečně) malé porce, či to má případně doktorem doporučeno, pak se poslední porce může polknout i mnohem později. Budiž.

• Po podvečerním či večerním sportu už by se měla konzumovat jen nekalorická zelenina s vysokým obsahem vlákniny. Teplé a sladké by se po zátěži už jíst nemělo, efekt cvičení je tímto spolehlivě anulován. Post-sportovní tzv. malý hlad by se před spaním měl překonat. Já svůj malý večerní hlad překonávám žvýkáním plátků kedlubny. Ta mě nejvíc "anorektizuje".

• Ke snížení váhy by měly pravidelně přispívat sportovní aktivity jako jogging, fitko, tenis, cyklistika, plavání apod. Výběr sportu by měl v některých případech určit praktik, případně ortopéd, revmatolog nebo kardiolog. Ten či onen druh sportu může být pro daného jedince velmi přínosný, pro jiného individuálně kontraproduktivní nebo až zdravotně škodlivý. Je-li to možné, sportovní aktivity by se měly provádět do zadýchání a zpocení. Rotoped to umožní v teple domova kdykoli.

• Mělo by se dbát i na osazení střeva prospěšnými bakteriemi, občas by se mělo pomyslet i na detoxikaci střeva. Návody jsou běžně dostupné, je třeba si vybrat přijatelnou metodu nebo jich několik vyzkoušet. Nepodceňovat. Efekt může příjemně překvapit.

• Strašně důležité je udělat si pořádek v hlavě a pokusit se přestat vnímat příjem potravy jako odměnu. Nazval bych to něčím jako "vnitřní odluka od stolu". Je to jeden z nejtěžších kroků. Jídlo je pro část populace droga, a nejde jen o sladkosti. Psychická závislost se týká i aktu příjmu jídla, který je pro mnohé obézní šťastnou chvílí, na niž se dotyční jednou nebo několikrát denně velmi těší a podle okolností ji vědomě prodlužují.

• K duševní disciplíně hubnoucího jedince by měl patřit i fakt, že by se svým okolím neměl nechat animovat k detailním popisům receptů na vaření nebo toho, co chutná jemu nebo rodině. Rozhovory na téma, kde se seženou výborně chutnající suroviny do neskutečně dobrých pokrmů, ty by si měl hubnoucí jedinec odpustit. Není to lehké. Může to být pro něj podobně obtížné, jako pro vyléčeného "suchého" alkoholika abstinovat na oslavě narozenin kamaráda.

• Sledování televize u jídla jeho příjem prodlužuje s tím, že člověk instinktivně konzumuje tak dlouho, dokud sledovaný pořad neskončí a člověk se nedozví pointu. Množství konzumované potravy se tak (nevědomky) zvyšuje.

Upozorňuji – dodržování většiny shora popsaných doporučení může být spojeno s průběžným pocitem "neukojených chutí". Hubnoucího honí mlsná. A také ho mohou občas pronásledovat záchvatovité pocity hladu s myšlenkami se na to pomalu probíhající hubnutí vykašlat a případně si to později bolestně vyčítat. Tím se dostávám zpět k úloze mozku, jenž má poslední slovo při rozhodnutí, zda jíst nebo žít.

Vzpomínka na mou činnost v poradně hubnutí v bavorském Bayreuthu. V roce 1991 jsem v rámci jakéhosi "vedlejšáku" třikrát týdně odpoledne docházel do luxusní vily, kde měli jistí podnikaví postarší manželé pronajaté celé přízemí upravené jako poradenské prostory. Klienty jejich poradny byli zámožní obyvatelé města. Ti byli ochotní celé měsíce třikrát týdně platit 60 DM za intramuskulární injekci dvou mililitrů injekčního homeopatika, jehož název a složení jim majitelé poradny neprozrazovali. Samotná injekce stála 4 DM, marže tedy byla vskutku vysoká. Nicméně onen šedesátimarkový poplatek zahrnoval i zvážení se zanesením hmotnosti do grafu na čtverečkový papír a taky asi dvacetiminutovou konzultaci. Nechápal jsem nejen to, že klienti platili za něco, co jim bylo prezentováno v podstatě jako "kouzelná injekce". Divil jsem se i faktu, že si udělali čas na tři návštěvy v týdnu na svým způsobem nepříjemný zákrok, někteří i po dobu půl roku. Největším překvapením však bylo zjištění, že popsaný "rituál" měl nepopiratelný úspěch. Ti lidé v nadpoloviční většině svá kosmetická kila shodili. Vysloveně silně obézních klientů bylo málo, těm se redukce nadváhy dařila hůře, ale dařila. Mým osobním největším úspěchem bylo zeštíhlení klientky, která rok před mým nástupem s redukční kůrou v poradně neuspěla. Byla to inteligentní manželka majitele několika prosperujících řeznictví. Ke mně docházela několik málo měsíců ve shora uvedených intervalech a pak půl roku nepravidelně. Nevím, jak jsem to udělal, ale ona "za mé éry" shodila něco kolem deseti kilo. Možná to bylo mj. tím, že se mi podařilo jí přesvědčit, aby se vzdala každodenního večerního pití oné pověstné dvoudecky vína, na němž byla závislá stejně jako na sladkostech a na manželových výborných uzeninách. Všeho postupně nechala. Tak se jí nakonec splnil sen o tom, že se bude v zrcadle líbit sama sobě, a ne primárně mužům, jak opakovaně zdůrazňovala. Po shození nadváhy se z ní stala sexy čtyřicítka, za níž se otáčeli muži a občas i ženy. Byla za to nesmírně vděčná a patnáct let mi posílala novoroční blahopřání.

Jak se podařilo zhubnout mně, autorovi článku. Moje dětství bylo doma provázeno vůní vepřové, kachní nebo na Martina husí pečínky, dále pak opojným odérem čerstvých buchet, bublanin či bábovek právě vytažených z trouby. V neposlední řadě i vůní fantasticky chutnající domácí čokolády z másla, kakaa, práškového cukru a solamylu, při jejíž přípravě jsem matce přes svou vrozenou averzi k domácím pracem láskyplně asistoval. Narozeniny jsem slavil nad několikapatrovým dortem, na Mikuláše a od Vánoc do Tří králů jsem konzumoval kila domácího vánočního pečiva a hromady čokoládových figurek z vánočního stromku. Mou chuťovou krajinu v raném mládí ovládaly pouze dvě chutě – slaná a sladká. Později se přidala ostrá. Na vojně jsem si zvykl na uzeniny se všemi v nich obsaženými dusičnany a škodlivými zplodinami samotného uzení. Přidal se návyk na občasnou sklenku vína a sem tam něčeho ostřejšího. Přes to všechno jsem nějak do 40-45 let věku z nepochopitelných důvodů zůstal takříkajíc normovážný. A kupodivu klinicky, funkčně i laboratorně jsem byl prakticky zdravý. Nicméně na nadváhu a na pozdější následný zdravotní malér v podobě metabolického syndromu bylo (výše šťavnatě vylíčenou životosprávou) spolehlivě zaděláno. Jak se blížila padesátka, kalhoty se začaly záhadným způsobem srážet a pásky se zkracovaly. Po padesátce jsem si všiml, že si přes břicho nevidím na mužství v rozkroku. No a v šedesáti jsem to "konečně" dotáhl na 90 kilo živé váhy. Garderobu z dob před padesátkou jsem prakticky všechnu odnesl do kontejneru s použitým šatstvem. V tomto stavu jsem na břiše a v břiše nesl svůj mnohakilogramový životní úděl. Jeho váha kolísala plus minus pár kilo v rámci delšího či kratšího jojo efektu provázeného proklínáním bezedného žaludku, genové zátěže a neodbytné chuti na sladké. Skončil jsem občas s proklínáním sebe samotného. Každé silvestrovské předsevzetí ohledně "sundání" těch ušmudlaných patnácti kilo nadváhy vždy vzalo za své. A to i přes až stokilometrové vyjížďky na nelehkém kole jednou týdně a po tréninkových třicetikilometrových podvečerních okruzích přes týden. Nicméně ani totální lihová abstinence ani intenzivní cyklistika ke zhubnutí nevedla. Zakopaný pes byl mj. v tom, že po návratu z cyklovýletů domů se do mě dal "vlčí hlad", jemuž jsem vždy podlehl a před spaním se dosyta nacpal. Tím jsem "váhově redukční" vliv předchozího šlapání, funění a pocení zcela anuloval. Vysoký krevní tlak byl cyklistikou a prášky stále hůře ovlivnitelný.

Tak to šlo až do doby, kdy mi po jedné preventivní seniorské prohlídce praktická lékařka zavolala na mobil, abych přišel na kontrolu s tím, že můj cukr v krvi odebrané ráno nalačno je něco přes 11 mmol. To se mnou tehdy zalomcovalo. Bylo mi předepsáno obligátní antidiabetikum metfornin, dvě tablety před spaním. Do ruky mi byl vložen list s tabulkami, kolik mají vážit a z čeho se mají skládat denní jídla. K mé hrůze se tyto listiny nějak dostaly do rukou manželky a mně nastalo převýchovné dietní peklo. V kuchyni se objevila malá placatá stolní váha na potraviny. Ta se dohromady s manželkou přičinila o to, abych v podobě kopečků potravin in natura spatřil, kolik bych čeho měl či neměl denně sníst a taky abych si uvědomil, jak jsem dřív přecpával. Zviditelnění velikostí porcí přispělo k tomu, že jsem si uvědomil, kolik jsem toho po léta tlačil do těla. To pomohlo. A taky fakt, že ten nechutný metformin mi překvapivě "srazil" chuť se průběžně přejídat nebo se po sportu dosyta nacpat. Ale hlavně – po tomto nejběžnějším antidiabetiku jsem ztratil chuť na sladké. K tomu se zcela nepochopitelně přidala chuť na "zdravé" potraviny, jichž bych se dříve spontánně ani nedotkl. Najednou jsem se večer začal těšit na kedlubnu a ráno na topinky z celozrnného chleba značky Dinkel Grünkern nebo Kürbiskern. Kulinářsky jsem se nepoznával. V duchu i nahlas jsem si u zdravých snídaní denně říkal, že jsem se musel nejspíš zbláznit. Do několika měsíců jsem se dostal na "svou" normováhu, tedy na počet kilogramů rovnající se počtu centimetrů nad metr. Subjektivně jsem se skoro vznášel. Před zhubnutím jsem měl bezedný pytlovitě roztažený žaludek, po zhubnutí na mě vlály pytlovitě roztažené kalhoty. Doufám, že mi to vydrží.

Pár slov na závěr. Zůstanu jen u několika vět. Kdo se dočetl až sem, ten si možná klade otázku, proč se v textu nevyskytla nějaká rada, co vlastně jíst. Tomu jsem se úmyslně vyhnul. Základním tenorem článku je, co nejíst. U toho jsem zůstal. O zdravé stravě se píše nepřetržitě v elektronických i v tištěných médiích všeho druhu, ale uvedenými doporučeními se (bohužel) řídí jen zlomek těch, jimž jsou informace určeny. Končím s přáním stálého zdraví bez lékařů a léčitelů. Lidem hubeným i korpulentním.