LOŽISKOVÉ INFEKCE – PODCEŇOVANÉ ZDRAVOTNÍ NEBEZPEČÍ

Pár slov na úvod. Lidské tělo je nejednoduché a docela složité "zařízení", jak by ho nazvali stoupenci mechanistického pojetí standardní medicíny. V těle se nachází řada orgánů, které – pokud všechny fungují, jak mají – zajišťují "majiteli těla" to, čemu se říká zdraví. Výpadky nebo omezení funkce jednotlivých orgánů způsobuje to, čemu říkáme nemoc. Ta se v naprosté většině případů dostane člověku nějakým způsobem do vědomí. Pokud se to stane rychle, mluví se o nemocech akutních. Pomalý a plíživý průběh je charakteristický pro nemoci neakutní, respektive chronické s tím, že akutní choroba se může nakonec stát chronickou. Ale pak jsou tu choroby, o jejichž začátku a existenci jejich nositel – potažmo jeho lékař – nemusí mít ani ponětí. Těmito nemocemi jsou skryté, "nenápadné" a přesto záludné a zdravotně závažné ložiskové infekce.

Čím se tyto infekce vyznačují. Odpověď zní: probíhají po dlouhá léta a přitom (téměř) zcela bezpříznakově, odborně asymptomaticky. Tzv. běžné infekce vykazují – alespoň v akutních počátečních stádiích – horečku, třesavku a bolesti zaníceného místa. Na rozdíl od nich ložiskové infekce žádný postřehnutelný náhlý začátek většinou nemívají. A pokud ho mají, tak jejich přechod do chronicity nebývá ani pacientem ani lékařem postřehnut. A co je horší – i pokud zaznamenán je, z valné části nebývá standardní medicínou jako vznik ložiskové infekce interpretován. Možná i proto je informací o ložiskových – nebo také fokálních – infekcích jak v učebnicích, tak na internetu k nalezení jen poskrovnu.

O které infekce se jedná, výčet těch hlavních. Nejvíce chronických ložisek se nachází v oblasti hlavy. Nejdůležitější, nejčastější a svým způsobem nejvýznamnější jsou záněty zubů. Mluví se o infekcích dentálních nebo odontogenních. Pak jsou to infekce obličejových dutin, bradavčitého výběžku, středního ucha a krčních mandlí. Mimo oblast hlavy je hlavním, respektive nejčastějším sídlem fokální infekce náš žlučník. Takové infekce mají jednu negativní a léčbu ztěžující společnou vlastnost. Tou je jejich menší dostupnost pro antibiotika. Až na krční mandle probíhají v tělních dutinách, jejichž obsah je o něco hůře nebo jen velmi slabě prokrvován. V těchto dutinách jsou chorobné mikroorganismy svým způsobem "opouzdřené" a účinné hladiny antibiotik se v takových zánětlivých kapsách dosahuje hůře nebo vůbec. V dutinách se hromadí sekret, který představuje živnou půdu pro široké spektrum bakterií a leckdy se z něho stává opravdový hnis. Z víceméně uzavřeného zánětlivého/hnisavého ložiska se do těla dlouhodobě (byť i v malých dávkách) dostávají nejen příčinné bakterie, ale i jejich rozpadové produkty a toxiny. A tato "jedovatá" směs pak průběžně negativně ovlivňuje celkový zdravotní stav.

Nebezpečí pro jiné orgány. Fokální infekce zatěžuje imunitní systém, a navíc je schopná vyvolávat záněty jiných orgánů. O které orgány jde. V první řadě je to subakutní bakteriální endokarditis, česky zánět vnitřní výstelky srdce. To je zvláště nebezpečné onemocnění. Může vzniknout po extrakci zaníceného zubu s infekčním ložiskem, kdy se mikroby (viridující streptokoky) vlivem rozsevu krevním oběhem (tzv. bakteriemií)usadí na patologickým procesem již dříve chorobně změněných srdečních chlopních. Následují další nemoci – choroby očních orgánů jako třeba zánět sítnice (retinitis), nervové choroby – neuritis, paréza lícního nervu, migrény, kožní choroby – akné, ekzémy, furunculosis a jiná onemocnění – třeba i myokarditidy (zánět srdečního svalu), flebitidy, nefritidy, cystitidy, cholecystitidy, polyartritidy. Chronické nerozpoznané/neléčené infekce tedy mají schopnost "nakazit" i vzdálené orgány, což v konečném důsledku může snížit kvalitu života.

O samotných fokálních infekcích. Nejčastější jsou zdroje v dutině ústní. Jsou to odumřelé zuby s rentgenologicky prokazatelným kořenovým (periapikálním) zánětem. Mohou ale být i bez objektivního nálezu, což je činí ještě zákeřnějšími. Následují záněty zubní dřeně – zejména chronické, dále parodontální choboty, ponechané zubní kořeny, malé cysty, záněty čelistních kostí a záněty dásní. Diagnosa je hlavně rentgenologická – tzv. panoramatický snímek chrupu ukáže mnohé. Ale ne všechno. Pokud si pacient přes negativní rtg stěžuje na bolest, je dobré kompletně prohmátnout dásně prsty a pátrat po bolestivém bodu. Pokud se najde, zánět tam spolehlivě je. Chronické záněty v okolí zubu se nejsnáze odstraní extrakcí zubu v antibiotické cloně. Ale podle statistik může u několika procent pacientů i samotné dobře provedené vytržení "zaníceného" zubu způsobit vážné zdravotní komplikace. Teď ještě o zánětech hlavových dutin a dutinek. V první řadě je to sinusitis,což je onemocnění vedlejších dutin dýchacích cest, tzv. paranasálních dutin. Obvykle jde o onemocnění infekčního původu. Protože bývá často doprovázeno rýmou (rhinitis), hovoří se někdy o paranasální rinosinusitidě. Zánět je obvykle způsoben infekcí, která přestoupila do dutiny přímo ze sliznice nosu, ale možný je i přestup infekce z kořenového kanálku (horního) zubu do čelistní (maxilární) dutiny. Jde o tzv. odontogenní způsob přenosu infekce, čímž jsme zase u zubní problematiky, která je jako zdroj problémů nečastější a tudíž nejzávažnější.

Skrytý zánět bradavčitého výběžku spánkové kosti je téměř neznámým problémem je. Jde o kost za ušním boltcem. Latentní mastoiditida má příznaky nevýrazné: bývá to neurčitá bolestivost či spíše pocit tlaku v uchu, skromná tvorba výpotku, vydatný růst tzv. granulační tkáně vyplňující kostní sklípky, které se později mohou plnit i hnisem. Přepážky mezi sklípky zbytňují, sklerotizují a infekce se stává hůře dostupnou pro případnou antibiotickou léčbu. Je-li poklep nad těmito "záušními" kostmi citlivý/bolestivý, je mastoiditis na 90 % jistá. Je-li citlivost poklepu asymetrická, pak je (podle mě) mastoiditis jistá stoprocentně. A to bez ohledu na případný nejasný rentgenový nález.

Zánět středouší. To samotné bývá také sídlem dlouhodobých neléčených zánětů ve smyslu chronické mesotitidy. Příznaky jsou plíživé, nemocný si sporadicky stěžuje na lehkou nedoslýchavost, a ve hře je mírný, chvílemi trochu páchnoucí sekret z ucha. Ale hlavní příznaky – bolest a teplota – chybí. Někdy na chronickou otitidu upozorní i zanícená Eustachova trubice, latinsky tuba auditiva. Je to trubice dlouhá asi 3,5 – 4,5 cm, která spojuje nosohltan s dutinou středního ucha a umožňuje tak vyrovnávání tlaku na obou stranách bubínku. Může být spolu se středním uchem dlouhodobě zánětlivě podrážděna, je to tzv. eustachitis. Ta nemusí nijak bolet, ale může se projevovat jakýmsi "mlaskavým cvakáním" na postižené straně, pocitem tlaku v oblasti ucha a také tzv. autofonií, kdy člověk "v hlavě" slyší svou vlastní řeč. Několikrát jsem na základě vylíčení těchto příznaků poslal pacienta ke krčaři, jenž nakonec otitidu i eustachitidu diagnostikoval a vyléčil, což dotyčnému značně pomohlo. Eustachitidou (a potažmo bolestivou hluchotou vpravo) jsem půl roku trpěl sám. Jejímu vyléčení – jak píše MUDr. Eleková "proti vůli lékařů" – jsem nakonec podstatně napomohl. Odmítl jsem totiž svým spádovým krčařem naslepo přes rameno doporučený Augmentin. To proto, abych vyvolávajícího mikroba před určením citlivosti na účinné antibiotikum neučinil resistentním a tím pádem nediagnostikovatelným. Potom jsem se protelefonoval až k jedné "hodné" imunoložce, která mi v krvi objevila příčinné agens, totiž chlamydii. Teprve dva měsíce užívání doxycyclinu a entizolu pomohly. (Takže: nix krčař, nix augmentin! Ale pacient sám.)

Zpět k tématu. V oblasti horní části těla sídlí jedna velmi častá dlouhodobá infekce. Tou je zánět mandlí, chronická tonzilitida. Je to jedno z nejčastějších onemocnění dospělého věku. Jedná se o chronický ložiskový zánět postihující tkáň tonsil. U dospělých jsou postiženy především patrové tonzily, u dětí i tonzily nosohltanové. Vzniká převážně po recidivujících angínách, ale může vzniknout i po jedné těžké angíně, třeba při mononukleóze. Na mandlích jsou pak u lidí bez jakýchkoli subjektivních potíží vidět žlutavé čepy. I jedna jediná, sotva postřehnutelná přetrvávající žlutá "tečka" na mandli je důkazem chronického zánětu, o nějž by se měl jak jeho nositel, tak jeho lékař zajímat. Fokální infekce sídlící takříkajíc mimo hlavu je dlouhodobý zánět žlučníku, chronická cholecystitida. Ta nejčastěji vzniká jako komplikace kamenů ve žlučníku. Stěny žlučníku se časem začnou ztlušťovat. Vyvine se stav, pro nějž se užívá termín "porcelánový žlučník". Chronický zánět žlučníku je dlouhodobé onemocnění vyvolávající bolesti, nevolnost a zvýšenou plynatost. Nicméně tyto příznaky někdy bývají jen přechodné a navíc nevýrazné, takže bývají bagatelizovány primárně pacientem, sekundárně pak jeho lékařem, což onu "dlouhodobost" umožňuje. Kromě žlučových kamenů může být cholecystitida způsobena infekcí nebo mechanickým zablokováním společného žlučovodu a také přebytkem cholesterolu ve žlučníku, což se může stát během těhotenství nebo po rychlém úbytku hmotnosti. Standardní léčba obvykle zahrnuje antibiotika, léky proti bolesti nebo odstranění žlučníku.

Příznaky ukazující na přítomnost nerozpoznaného zánětlivého ložiska. Ty mohou být velmi nenápadné. Každopádně je to pocit, že je člověk pořád unavený, a to i po "kvalitním" vyspání nebo i při dovolenkové nečinnosti těla i mozku. Přidá se vyslovená malátnost a nechuť s čímkoli začít. Jenže "s pocity" se k lékaři nechodí. Chorobné vytížení imunitního systému vede mj. k častějším virózám a tzv. nachlazením, někdy i po několikatýdenních intervalech. Dotyčný tak i při nepřerušené pracovní činnosti (nevědomky!) fakticky část roku promarodí. A když ložisková infekce "sedne" na klouby a na páteř, jde se s tím za ortopédem či revmatologem, jenž na něco jako chronická cholecystitida nebo sinusitida pomyslí – diplomaticky řečeno – jen velmi zřídka. Průvodním jevem mohou být i přechodná lehká zvýšení teploty – takzvané subfebrilie – jimž se pacient i jeho lékař intenzivněji věnuje většinou až od nějaké subjektivně "dost vysoké" teploty. Pak případně dojde na odběr krve, kdy různé laboratorní hodnoty svědčí pro přítomnost zánětu v těle, po jehož příčině se začne cíleně pátrat. A ta se buď najde, nebo také bohužel nenajde.

Závěrem. Fokální infekce jsou zákeřnou, život (doslovně!) otravující záležitostí. Jsou to choroby běžící takříkajíc "v pozadí". Léčitelné jsou, byť i obtížně. Ale v první řadě se musí diagnostikovat, což předpokládá, že se na ně – jaksi v pozadí – myslí. Alespoň ze strany odborných lékařů. Jeden ze (známých) zádrhelů v oblasti chronické medicíny je fakt, že medicínské odbornosti mezi sebou v rámci nemoci jednoho pacienta prakticky nekomunikují. Ze strany pacienta je o to víc třeba, aby o těchto potenciálních zdravotních poruchách principálně věděl. A aby s vědomím těchto informací naslouchal tělu. Ohledně terapie preferuji spíše řešení operační, aspoň tam, kde to připadá v úvahu. Považuji to za lepší alternativu, než dlouhodobé léčení – či pokusy o vyléčení – užíváním medikamentů. A když už jsme u pojmu alternativa – nějaké osvědčené alternativní léčení ložiskových infekcí mně nenapadá. Zvyšování imunity všemi jinak dobře známými, opakovaně popisovanými postupy, jistě pomůže. Ale převážně je tu na řadě (naštěstí nebo bohužel) medicína standardní. Asi tak.

Všem přeji stálé zdraví bez lékařů a léčitelů.